29. listopadu 2019 - pátek

Dneska je den blbec. Počasí se střídá jako v dubnu, chvíli prší a chvíli svítí sluníčko. Čekám velký déšť při cestě domů.
Zrovna dnes po několika velmi zajímavých telefonátech mě napadlo téma: Co je naše povinnost a co dobrá vůle, když jde o pomoc šéfovi.

U nás to vždy fungovalo tak, že šéf si pískl a někdo to zařídil a on nehnul ani prstem. Zní to celkem normálně, vždyť je to šéf, ale co když se jedná o věci jako je donáška jídla, neustálá kontrola toho, zda má co pít a podobně.

OK, nemám problém s tím, vařit mu čaj či kávu. S čím jsme ale problém měla bylo, když mě i nemocnou a v dešti poslal přes půlku obce jen proto, že měl chuť na kachnu. V létě v neuvěřitelném vedru jsem dostala úpal jen z toho, že jsem mu sháněla pizzu. On se ještě smál, proč tedy nechodím více odhalená, když je mi takové horko (v práci žádný dress code nemáme, tudíž každý může chodit, jak chce ale samozřejmě s mírou).
Nejen že jsem mu chodila pro jídlo, i když já ani nikdo jiný tam nepotřeboval, tak jsem mu ho vždy musela ještě nandat a přinést i s prostírkou přímo pod nos. To samé se dělo i v případech, třebaže měl jídlo z domova.
To ho odložil na stůl, řekl hodinu, ve kterou by chtěl jíst a člověk se ho ještě musel jít přeptat, jelikož to mnohdy ohřál a on řekl, ještě ne.

Přijde mi v pořádku, pokud někdo jde někam na jídlo tak když po domluvě vezme i ostatním dělají to lidé hodně i u nás to tak funguje a fungovalo. Kolikrát jsem tam šla a sesypali se na mě objednávky nebo tam šel někdo jiný a vzal jídlo mě. Jenže abych vstávala od rozdělané důležité práce, sháněla jídlo, pak se vrátila a poslouchala řev ve stylu proč to ještě není hotové, to mi přijde trošku na hlavu.
Stejně jako případ; dostala jsem přednášku, jak nesmím nosit nic těžkého, pak jsem šla do obchodu a šéf si prosadil, že mu musím koupit 3 dvoulitrové lahve coca coly, dva kilogramové jogurty, a ještě nějaké drobnosti. Kolikrát přidá seznam na nákup, co dostane od manželky, nebo rovnu sháním věci pro jeho ženu. (nejde o častou a pravidelnou záležitost, ale co je mi do jeho ženy)
Proto, je mojí povinností starat se mu o jídlo a o záležitosti jeho ženy, přestože to nemám nikde v povinnostech psané, nebo je to jen projev dobré vůle, i když trošku vynucené?

Je ale pravda, že už to nedělám. Šéf potřebuje mnohem víc pohybu než já, jelikož nemá vůbec žádný a už se o toto stará sám. Ano, teď si nechává jídlo dovážet (i z restaurace která jen od nás pět minut chůze) a pokud mu nevadí, že je to dvojnásobně dražší, jsem spokojená i já.

Abych mu pořád jen nekřivdila, poslední dobou je jako vyměněný, mnohdy si jídlo nandá sám, kolikrát použije i mikrovlnku, dokonce i pro pití si do lednice chodí sám.

Asi přejdu diskriminaci žen na našem pracovišti a v letních měsících sexuální harašení a přejdu rovnou k další věci: Je dobré kamarádit se se šéfem?

Upřímně si myslím, že pokud jsou to rozumní lidé dalo by se to. Ale v praxi to asi moc nefunguje. Podle mě, šéf by měl být autoritou pro zaměstnance, někdo, koho by poslechly, případně s ním diskutovali o řešení určitého problému, ale rozhodně bych do toho nemíchala přátelské vztahy. Kolikrát šéf musí udělat rozhodnutí, které se danému nelíbí a už by to dělalo zle i v přátelství. Na druhou stranu, jsou zde rodinné firmy, tam to ale musí fungovat úplně jinak, a mentalita je úplně někde jinde. Bohužel nemám s tím zkušenosti, takže nemohu soudit.

Nedávno jsme se právě bavili s mladším kolegou, proč nemám šéfa ráda a nekamarádím se s ním. Říkala jsem mu, že je to můj šéf, takže ho mít ráda nemusím ani s ním kamarádit. Jemu prý náramně vyhovuje s ním kamarádit. Po konci debaty mě nazval zlatokopkou, čímž mě dostal a raději jsem to dál neřešila. Asi jen v bodech napíšu jeho „výhody“ co má díky kamarádění se se šéfem.

-         Sedí tady s ním do večera (šéf vstává velmi pozdě a je naštvaný, když kolem páté odcházíme domů, protože tu nechce sedět sám)

-         Bojí se mu cokoliv říct a prosadit si svůj názor (šéf mnohdy reaguje velmi špatně)

-         Nechal kvůli šéfovi školu (protože tady seděl do večerních hodin a šéfovi prostě neřekne, že potřebuje jít domů)

-         Dělá poskoka jemu i jeho ženě (nejednou mu šéfova žena zavolala, že potřebuje něco vyzvednou v centru Prahy)

-         Jelikož si neumí prosadit svou, šéf je na něj mnohdy nepříjemný a hází na něj svojí práci

K upřesnění pár věcí udělám stručný popis šéfa.
Jelikož je to jedináček a vymodlené dítě, je to na něm dost znát. Celý život provozuje jen sedavé zaměstnání, takže jeho postava je tvaru koule. Trošku se to ztrácí díky tomu, že je hodně vysoký, ale poslední dobou už ani to nestačí. Co jsem tady tak si akorát ztěžuje, jak je nemocný, protože mu zjistili cukrovku. Místo toho, aby držel předepsanou dietu a jedl pravidelně, držel se toho, na co byl zvyklí a světe div se, ono se to zhoršilo. S tím souvisí to, že ráno se mu nechce vstávat a bývá mu špatně. Takže chodí do práce až odpoledne. Na nějaký čas, začal chodit do práce dříve, protože jsme tu s ním odmítali sedět, jenže pak přijal mladšího kolegu a začal zase chodit do práce kolem třetí hodiny. Jelikož je kolega trubka a věří mu, že se musí spousta věcí vyřešit nutně tak tu s ním je. (Ono je u nás nutně a nutně, někdy je nutně, že to před týdnem mělo být a podruhé zas musí být nutně to co bude aktuální za měsíc). Je to děsný workoholik, pracuje i z dovolené, na druhou stranu, vždy když je hodně práce někam zmizí a přijde až když žádná práce není. S čímž je spjato to, že veškerou práci svojí, protože se mu dělat nechce, hází na mladšího kolegu, který o tom neví absolutně nic. Nic mu o tom neřekne, jen; nějak to vyřeš. Poté co to vyřeší šéfík ječí, že si to takhle nepředstavoval a kolega se nijak nebrání, jen mu vše odsouhlasí a jede dál. To je další příjemná vlastnost šéfíka, vyžaduje abychom projevili vlastní iniciativu, jakmile ji projevíme totálně ji udupe a seřve nás. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna…
Samozřejmě má i dobré vlastnosti, jen to občas všechno přehání … Není to špatný člověk, jen je to hrozně mizerný šéf.

Na závěr bych chtěla říct, za mě kamarádské vztahy na pracoviště prostě nepatří. Celkově by člověk měl rozlišovat pracovní a osobní vztahy. Něco vím i z vlastní zkušenosti a něco si vůbec neumím představit. Také vím, že mnohdy není zbití a člověk jen musí zatnout zuby a držet. :D