17. prosince 2019 (úterý)

Tak, po delší pauze, kde bylo hodně práce mám zase čas sepsat novinky.

1. Chlapi u nás jsou fňukny, bábovky, slaboši a uplakánci.  (až na vyjímky)
Proč to píšu? No, jako každý rok se posílalo víno, a jako každý rok náš pan inženýr dokázal, že matematiku prostě neumí :D Takže jsme měli 64 beden vína navíc.
Na našich dvou chlapech bylo to, aby víno přivezli. Což za velkého protestu udělali, sice museli přestěhovat 170 beden ale i tak, víno bylo v kanceláři. Pak nadešel den D, tedy den všechno víno rozdělit a zabalit. Dopisy a štítky s adresami jsem si připravila den předem. Dělala jsem to celý den, což zase bylo proti gustu šéfa, protože jsem na něj neměla vůbec čas. Takže odešel dřív a byl dost podráždění a natruc nepodepsal dopisy k diářům. (odložil to na den D, aby mohl zdržovat) A taky, že zdržoval.
Se sestřenkou jsme přijely na devátou, nasnídaly se, a začaly. I bez podepsaných dopisů, jelikož od šéfa přišla sms že dorazí v poledne. (Jen musím dodat, že veškeré tahání vína po kancelářích děláme jen my dvě, chlapi jen překáží, radí a fňukají, jak to museli nanosit do kanceláře asi na 5 míst)
Ano, víno muselo být na pěti místech, aby se nepropadla podlaha. O to víc jsme se natahaly a nachodily, ještě že jsme měly rudl.

Takže, všechno jsme si připravily abychom vše měly po ruce. Opravdu to tu vypadalo, jako bychom postavily pevnost z krabic :D a skoro se tu nedalo hnout. Do toho přišel starší kolega vyprávějíc, kolik má práce. Ve zkratce, za celý den absolutně nic neudělal, vyřešil sociálku, na hodinu a půl šel na oběd a pak už jen radil a překážel. V poledne přišel šéf. Několik krabic jsme měli zabalených i bez podepsaných dopisů a jak přišel, daly jsme mu je, aby je podepsal. Prohlásil jen ok a šel k sobě. Naivně jsme si myslely, že to podepíše a budeme moc pokračovat. Místo toho tam seděl, četl maily, co nám chodí reklamy a komentoval to. Pak vykřikoval něco o podpisování, jak se mu nechce a šel s někým telefonovat. No nakonec je podepsaná jen třetina.

Jak jsem psala o tom nedostatku místa, tak to bylo ještě velmi vtipné. Všude byly krabice s vínem abychom nemusely pořád někam běhat, tak jsme si ho vozily po třech bednách. Jelikož měl mladší kolega volno, tak jsme byly u jeho stolu a v polovině kanceláře.
Šéfíka nenapadlo nic lepšího, než se nejužší uličkou mezi krabicemi a přes nás cpát, jen proto, že si s ním kolega omylem vyměnil kalkulačku. Nemohlo to počkat do pondělí, nebo do doby kdy bude víc místa, prostě to muselo být hned. Pak když to bylo ještě méně vhodné, lezl tam znovu aby mu dal na stůl papíry, které jsou třeba založit do šanonu, které jsou u něj (šéfa) v kanclu.
Pak už byli srandy tipu, prasklá plastová rukojeť u rudla by se měla měnit zrovna když jsme s ním jezdily. Zvaní si návštěv a kurýrů zrovna když nikde není k hnutí. Apod…

Kolega vypadl už před čtvrtou a šéf tam seděl zhruba do půl deváté. Ani jednoho nenapadlo nám pomoci něco odnést, akorát nadávali, jak to překáží a nic, čuměli, jak to taháme a akorát padaly fórky. Domů jsme jely kolem 10 večer.

Včera 16. 12. jsem zařizovala kurýry, aby odvezli víno. Po Praze jedni a mimo Prahu druzí. A pár krabic rozvezl mladší kolega. Všichni věděli, že kurýři přijedou dneska a kde byli všichni chlapi? Neznámo kde. Pravidelně dostávám čočku, jak nepoužíváme kalendář, najednou tam není ani zmínka o tom, že tu nikdo nebude. Takže opět jsem ty krabice tahala já spolu s kurýrem. Smutné je, že jsem ani nic jiného nečekala.

Jediné, co jsem od pánů slyšela bylo: „To já už nenosím.“  Nesli je jen jednou sice do schodů ale jednou. My každou krabici tak 4x zvedali ze země. Plus teď bonus jsem je zvedala znovu a chodila s nimi ze schodů. :D :D

POZNÁMKA: DEN D – 13.12. 2019 (PÁTEK)

2. Nenávidím svoji práci

Mě práce nevadí, mám ráda, když mám hodně práce, pomalu když se nezastavím. To, co zažívám tady není hodně práce ani náhodou. Leda dva dny před tím, než balíme vína. Jelikož u nás se vždycky dělá všechno na poslední chvíli tak pak vše se dohání nejlépe v jednom dni.
Komunikace je tu děsná, spíše tu žádná není. Řeší se věci typu, kdo ukradl, komu nůžky, proč má někdo tenkou fixu a někdo tlustou. A pak když je problém, se to automaticky hodí na mě. Jako tenkrát, kdyby kolega přišel, tu štítkovačku rovnou uklidil a nenechával ji někde válet, mohl si ušetřit dohady a zmatek. Obvinil mě, že mu tu druhou nechci dát (tu druhou jsem potřebovala). Tak jsem mu musela najít jeho zabordelenou. A to je se vším, nic se nemůže najít, protože to má jeden nebo druhý kolega v autě, doma anebo, je to někde pohozené. A pitomec to řekl šéfovi, takže to mám na talíři, že je to moje vina. Samozřejmě, nechodím jim za zadkem a neuklízím po nich.
Nikdo vlastně neví, co bych tu měla dělat. Prostě nejlépe všechno. Chůvu, vychovatelku, uklízečku, asistentku, boxovací pytel, když mají blbou náladu a podobně. Div ne je nosit na rukou.
Podle šéfa nemám nárok na osobní život, protože jsem mladá tak mě nikde nic nedrží.
Musím tahat těžké věci, i přes to že neustále poslouchám, jak nesmím. Vždy když na to přijde jsem v tom sama.