My life and other disasters

Znáte ten pocit jakoby prozření? Mě se to stalo.  Po dlouhé době jsem se potřebovala uvolnit a pokusit se vypnout hlavu. Tak jsem si napustila plnou vanu krásně horké vody, pustila si příjemnou hudbu a zavřela oči. V tu chvíli všechny myšlenky odešly někam pryč z mé hlavy a mě byla najednou spousta věcí jasných. Škoda jen, že mi pak vystydla voda a musela jsem jít zkontrolovat kuře do trouby. Ani mě moc nerušilo, jak za mnou neustále na střídačku chodili oba psi na kontrolu a olizovali mi hlavu. Každopádně jsem dospěla k několika zásadním rozhodnutím: 1.          Už přestanu fňukat kvůli práci a konečně tu výpověď dám, ať se ostatní zařídí. Oni se mě také neptají, když dělají rozhodnutí, která ovlivňují i mě. 2.       Musím se začít více hýbat. Chybí mi pohyb. Nějak jsem ale bohužel zlenivěla. Moc se těším až zase vytáhnu brusle, to bude pádů. Už jsem na nich zhruba 10 let nestála. Také začnu znovu chodit na jóg...

Dnešní den stál za to. Je zvláštní, až podezřelé jak jsou všichni hodní, příjemní a usměvaví. Velmi podezřelé chování. Možná je to tím, že je Valentýn a večer si konečně užijí. Celý rok o sexu mluví a nic a teď asi konečně užijí v reálu. I šéfík ačkoli vždy ukřičený, mrzutý a nesoustředěný se najednou drží tématu, neskáče do řeči, nehuláká, nerozčiluje se a má dobrou náladu. Kolega se mnou pro změnu mluví a dokonce se i smál. Nevím co od toho mám očekávat. Docela mě to děsí, takto je neznám. Dnešní den byl ze začátku takový šedý. Bez nálady. Ale Teorie velkého třesku a komediální představení šéfa a kolegy mi neuvěřitelně zlepšilo náladu. Ti dva se tam dnes tahali o krabičky, ve kterých si nosí do práce jídlo. Oba dostali vynadáno, že se jim doma ztrácí a jelikož mají úplně stejné, tak se to těžko pozná. Kolega si dal svoje do tašky, šéf ji měl na stole v kuchyňce a samozřejmě se zase nepodíval a tahali se tam o tu tašku s tím, kdo jich kolik přinesl do práce. Možná kdyby si je my...

19. 12. 2019 Další den a další komediální představení. Dnes se nám v kanceláři sešly dvě návštěvy v jednom. Přišli ze dvou firem, se kterými spolupracujeme a popravdě musím uznat, že jsem se velmi bavila. Nejlépe za poslední dobu. Pro mě to bylo veliké překvapení, protože to samozřejmě nebylo v kalendáři. Naštěstí seděli u šéfa v kanceláři a povídali si, tedy ve třičtvrtě případech mluvil jen šéf. Vždy když někdo začal, šéfík mu okamžitě skočil do řeči a začal se vychloubat. Jak jezdí autem z Francie a jak je tam hodně sněhu, jak cestuje a podobně. Pak se někdo zmínil o nějakém místě, že by tam chtěl jet a šéfík hned začal s tím, jak tam byl, jak je to super a jak pak si neodpustil poznámku, že prohloupili tím, že tam nebyli. Za celou dobu nikdo kromě něj nedokončil větu. Nejlepší část ovšem přišla v dobu, kdy se šéf asi 15 minut dohadoval se starším kolegou u koho je to v zimě horší. Kolega na horách bydlí a šéfík má na horách chatu. Prostě...

Tak, po delší pauze, kde bylo hodně práce mám zase čas sepsat novinky. 1. Chlapi u nás jsou fňukny, bábovky, slaboši a uplakánci.   (až na vyjímky) Proč to píšu? No, jako každý rok se posílalo víno, a jako každý rok náš pan inženýr dokázal, že matematiku prostě neumí :D Takže jsme měli 64 beden vína navíc. Na našich dvou chlapech bylo to, aby víno přivezli. Což za velkého protestu udělali, sice museli přestěhovat 170 beden ale i tak, víno bylo v kanceláři. Pak nadešel den D, tedy den všechno víno rozdělit a zabalit. Dopisy a štítky s adresami jsem si připravila den předem. Dělala jsem to celý den, což zase bylo proti gustu šéfa, protože jsem na něj neměla vůbec čas. Takže odešel dřív a byl dost podráždění a natruc nepodepsal dopisy k diářům. (odložil to na den D, aby mohl zdržovat) A taky, že zdržoval. Se sestřenkou jsme přijely na devátou, nasnídaly se, a začaly. I bez podepsaných dopisů, jelikož od šéfa přišla sms že dorazí v poledne. (Jen musím dodat, ...

Dneska jsem se konečně po roce odhodlala k tomu dát výpověď. Sice ji nedám hned, ještě je třeba pár věcí dořešit ale příští rok už půjdu pryč.   Po dlouhém středečním rozhovoru se šéfem mi došlo, jaký je to zakomplexovaný blb, co nenávidí ženy, a jen proto že jsem žena a ke všemu jsem tam jediná, tak automaticky všechno hodí na mě. Řekl mi ať se nad sebou zamyslím, tak jsem se zamyslela a končím. Musím říct, je mi dobře. Horší je říci to sestřence. Bohužel, dělat s příbuznými je potíž. Opravdu jsem velmi zvědavá, koho za mě najdou. Pokud si dají inzerát, jak asi bude znít? „Hledáme slečnu, která bude neustále za zadkem šéfovi, co každých 5 minut mění názor, bude mu lézt do zadku a bude nejen asistentka ale i uklízečka, tedy spíše uklízečka. A hlavně, nechá si líbit veškeré urážky vedené na její osobu či celé ženské pokolení.“ Toto je nevyhovující pracovní prostředí pro každého. Senilní šéf, hysterická vlezdoprdelka a starší pán co má každý měsíc jiný pohled na svět...

Takže, máme tu další den plný radostí :D Mám na jednu stranu ráda svého šéfa, dává mi spousty možností na psaní. Každý den mě stále překvapuje novými, originálními nápady. Ovšem největší zábava začíná. Když se s někým zavře u sebe v kanceláři na „děsně tajnou“ poradu. Abych všechny uvedla do obrazu. Naše kancelář jsou tři spojené místnosti dveřmi, jedna větší, kde sedíme tři, pak v další sedí šéf a pak je tam malá místnost. Já, jakožto asistentka sedím nejblíže u šéfovi kanceláře, vlastně hned za zdí a jelikož je to starý teskáčový domek, zákonitě je slyšet úplně vše. Všude. K tomu šéf nepatří k nejtišším lidem, vlastně prakticky i když mluví tak huláká, a protože má výrazný hlas, krásně se rozléhá. Dneska začal den velkým kopírováním technických zpráv. Kopírování mám ráda, obzvlášť na velké staré kopírce. Díky tomu mi krásně uteklo půl dne a byl akorát čas na oběd. Akorát, když jsem si šla ohřát oběd, přišel big boss. Pořádně ani nepozdra...

Dneska je den blbec. Počasí se střídá jako v dubnu, chvíli prší a chvíli svítí sluníčko. Čekám velký déšť při cestě domů. Zrovna dnes po několika velmi zajímavých telefonátech mě napadlo téma: Co je naše povinnost a co dobrá vůle, když jde o pomoc šéfovi. U nás to vždy fungovalo tak, že šéf si pískl a někdo to zařídil a on nehnul ani prstem. Zní to celkem normálně, vždyť je to šéf, ale co když se jedná o věci jako je donáška jídla, neustálá kontrola toho, zda má co pít a podobně. OK, nemám problém s tím, vařit mu čaj či kávu. S čím jsme ale problém měla bylo, když mě i nemocnou a v dešti poslal přes půlku obce jen proto, že měl chuť na kachnu. V létě v neuvěřitelném vedru jsem dostala úpal jen z toho, že jsem mu sháněla pizzu. On se ještě smál, proč tedy nechodím více odhalená, když je mi takové horko (v práci žádný dress code nemáme, tudíž každý může chodit, jak chce ale samozřejmě s mírou). Nejen že jsem mu chodila pro jídlo, i když já...

Začíná čas Vánoc a já už se začínám bát, s jakými nápady šéfík zase přijde. Loni bylo balení vína jak vystřižené z hororu. Vše začalo tím, že nebyli štítky (etikety) na víno. Samozřejmě se vše opět jako vždy dělalo na poslední chvíli. Tak jsme museli jet do Ikey, koupit štítky a mě začala víkendová brigáda v duchu psaní štítků. Tehdy za mnou přijel i přítel a jelikož viděl kolik mě toho čeká tak mi pomohl. V pondělí jsem dorazila do práce s tím, že si vše připravím a pak vše půjde jednoduše a Vánoce budeme mít z krku. Znělo to až moc jednoduše a ideálně. Jenže, odpoledne přišel šéf a nastaly neuvěřitelné zmatky. Už jsme od něj měli schválený seznam lidí, seznam, kdo dostane, jaký diář a jaké víno. Dopisy k diářům a štítky s adresami byli připravené přesně dle seznamu a firem, aby práce rychle odsýpala. Ale, můj milovaný šéfík přinesl ještě několik „vylepšených“ seznamů, jaké lidi obdarujeme. Jenže ne aby je dopsal na konec, on je prostě mus...

22. listopadu 2019 (pátek) Nechápu proč, ale šéfova nejoblíbenější doba na to přijít do práce cokoliv řešit, je pátek odpoledne. To přijde tak na druhou či třetí hodinu ve velmi špatné náladě. Čímž zkazí dobrou páteční náladu úplně všem. Zrovna tento pátek je ovšem vylepšený obzvláště absurdním výstupem šéfa, kterým chtěl zdůraznit neschopnost jednoho určitého zaměstnance … tedy, mě. S čím ale nepočítal bylo, že u svých zaměstnanců vypadal o to víc jako hysterický blázen. Začalo to úkolem, který zněl: Sehnat držák na mobil do auta, je jedno jaký. Jenže, jak se tento úkol zdál jednoduchý, nebylo tomu tak. Takže, držák jsem objednala, vyzvedla a položila k němu na stůl. Šéfík přišel, zkoukl ho. V tu chvíli začal křik. „ Ten držák jsi koupila blbě, tenhle mít nemůžu, protože je do mřížky v autě a já ho tam dávat nechci. Navíc je magnetický a já bych nemohl nabíjet bezdrátově.“ Na což jsem mu odpověděla jeho slovy, když jsem se ho ptala, jaký chce, tedy tím, že ...

Ahoj, pro začátek by to nejspíš chtělo nějaký úvod abych vás uvedla do svého pracovního života a trochu i osobního života. Zkusím to stručně shrnout :D Takže, je mi 25 let a jsem v prvním zaměstnání, do kterého jsem přišla hlavně díky sestřence. V té době tam měli volné místo na pozici asistentky a jelikož jsem byla čerstvě po škole tak jsem souhlasila. Půl roku jsem zde byla jen na brigádě a od ledna 2016 na plný úvazek. Ze začátku se to zdálo jako ideální práce, moc práce tu není, jen občas se, jak vlna přižene pár dní, u kterých nevíme kam dřív skočit, ty ale zase rychle zmizí. Ano, více práce tu mají chlapi jakožto technici, protože neustále musí někam jezdit. Pro mě ale nic moc a já mám zrovna ráda ten styl kdy se nezastavím, díky kterému to i rychle uteče. Bohužel čím déle tu jsem, tím více mě otravuje to množství volného času, ne že bych se vysloveně nudila, to zase ne ale je to nepříjemné. Když už mám práci, tak ji stihnu dopoledne, to tu bývám sama, jelikož...